Máte všechno, a stejně necítíte naplnění…

Tohle téma jsem zvolila vzhledem k blížícímu se konci roku, kdy chtě nechtě mnozí z nás bilancují uplynulý rok. Ale také jsem to téma zvolila, protože ho řeší dost lidí kolem mě nehledě na roční období. Máte veškerý arzenál pro spokojený život, často si říkáte, že byste měli být vděční… ale vy se šťastní prostě necítíte? Pomoc!

Pořád vám něco chybí. Něco, něco… ale co? Jak poznáte, že je čas na změnu? Připadáte si jak v depkařské pohádce bratří Grimmů: „jdi tam… nevím kam. Přines to… nevím co.“ Kdybyste TO přitom udělali, cítíte – ne víte! – že váš život bude konečně to pravé ořechové. No, ale jak je to teď, jaké je vaše soukromé status quo?

Máte skvělou rodinu, fungující partnerský vztah, dobrou práci, zábavné koníčky a i když jste zrovna protivní na zabití, vždycky máte s kým jít do hospody a vybrečet se mu na rameno. A PŘESTO TO NENÍ VONO. NĚCO CHYBÍ. Nevíte vůbec co!! V hlavě vám poletují myšlenky jak sněhové vločky (občas pěkná vánice). Problém je, že po dopadu na zem se vločky rozpustí a zbyde rozbředlé cosi. Jaká že to byla spásná myšlenka? CO CHCI? VÍM TO? CHCI VÍC? POTŘEBUJI NĚCO ZMĚNIT? ALE CO, SAKRA? Je vám ze sebe samého trapně, jak nevíte a nevíte…

Jak poznám, že potřebuji změnu?

• V noci často nemůžete spát. Budíte se. Nejde znovu usnout, cítíte nepochopitelnou tíhu na hrudi.
• Napadá vás něco udělat jinak, do něčeho se pustit… aaale ty strachy… ty vás pokaždé paralyzují, zbrzdí, zastaví.
• Jste vděční za to, co máte. Dokážete důvody svého vděku bezvadně vyjmenovat. A že jich je. A přesto nejste happy.
• Postupně je pocit nespokojenosti natolik intenzivní, že už vás prakticky neopouští. Tíží vás na hřbetě jak nacucané klíště i ve chvílích, kdy děláte milované činnosti.

Odpověď (nebo spíš potvrzení vašeho tušení) zní ANO. Potřebujete ZMĚNU jak koza drbání. Tohle je jistota. Od tohoto bodu se odrazte.

Je vážně skvělé, že máte výbornou rodinu a práci a přátele. Protože spousta lidí to nemá, v tom jste měli celou tu dobu pravdu. Ale. Ale ještě k tomu chcete něco… jinak… víc… někam vás to táhne… CO TO JE?

Zkuste si položit otázku a na ni hledat odpovědi:

• Kdybyste vyhráli sumičku typu sto milionů euro: co byste dělali, aby vám to dávalo smysl? (Samozřejmě kromě toho užívat si statusu rentiér nebo absolvovat s rodinou cestu kolem světa. ?)
• Co chcete mít na náhrobním kameni (dobře, možná žádný nechcete a chcete se nechat rozprášit v Tibetu na náhorní plošině, ale představme si kdyby, okay?) Jaký příspěvek tomuto světu (své rodině, okolí…) chcete po sobě zanechat?

A když už to víte, tak proč to nemáte? Co nebo kdo vám v tom brání? Tyto strachy jsou retardéry spolehlivější než brzdy ve formuli… a s nimi stojí za to pracovat. A měnit je.

Jak na to? Jak se propracovat ke svému já?

Odpovězte si na:

• Je ten můj soukromý strach racionální? Jaká jsou fakta?
• Co z těch fakt můžu změnit nebo ovlivnit? (A přesně to pak udělejte, měňte.)
• A zbytek? To jsou „jen” vaše malá strašidla. Víte o nich, tak si je třeba namalujte na papír a řeknete si: stačí! I když z vás mám strach, vy mí soukromí bubáci, jdu do toho. Protože já za to stojím.

HLAVNÍ MESIDŽ?

Pozitivum na tom je, že je to jen o nás samých a změny dělat můžeme, JE to v našich soukromých silách. Jen MY sami – nikdo jiný to za nás neudělá. Kdykoliv (tak proč ne hned). Teď a tady. Malé kroky, malé změny. Ale tyhle malé (přitom smělé) krůčky otevírají nové možnosti, které se najednou překvapivě objevují. Teď je nevidíte, ani nemůžete, protože jakoby přešlapujete na jednom místě před zavřeným trezorem. Začněte ťukat kód, máte ho v genetické výbavě. A nezapomeňte: malé kroky, malé změny – a dohromady absolvovaný maraton, změna jak hrom. Tak šup, do toho.

Co můžete udělat TEĎ A TADY NA MÍSTĚ, ABYSTE SE POHNULI Z MÍSTA ALESPOŇ o píď? Přesně TO (U)DĚLEJTE. Odblokujte se, fandím vám. Změní to váš život.